vOtava

Jednoduchý text, samozřejmě ne z mé hlavy (Vědmo díky), neboť já bych něco tak jednoduchého ani nebyla schopna vymyslet zní:

Pátek večer: super
Sobota večer: super
Neděle večer: super
Pondělí večer: jejda už jsem doma?

Použitím rozvitých vět se pokusím oživit paměťové buňky, protože v našem věku už to snad ani jinak nejde.

Výprava: 4 lodě na vodě, 2 lodě na autě

Vodáci: Náčelník, Brába, Láďa, Fidla, Kvápa, Mates, Čmelda, Vědma

Autovodáci: Rejčka, Ráďa, Petra

Sepsáno autovodáckým doprovodem za přispění nejúspěšnější a nejsušší posádky.

Pátek:

Postupné sjíždění se na loděnici, obdivování skoro nových skoro neupoužitých lodí. Užívání sluníčka a leštěnce, foto dokazuje, že nekecáme. Na místo určení jsme dorazili až v sobotu. Sice ještě nesvítalo, ale fakticky to bylo v sobotu. Cestou jsme výborně povečeřeli v jedné restauraci, neřidiči popili pivo, rum, pivo, griotku, pivo, vaječňák. Následná navržená honička auty se nekonala,  prý jsme se báli lehkých odřenin nových lodí umístěných na střešních nosičích.

Sobota:

Rosa jako granáty, zima jako v Rusku, předpověď počasí jako od Joba, nálada jako po lehčích drogách. Ti co byli rozhodnutí, že jedou jeli, ti co byli rozhodnutí že nejedou, nejeli. Máme prostě všichni dost pevný charakter a nenecháme se jen tak ovlivnit.

Řeka se tvářila krásně, bystře a skoro teple, někteří se hned převlékali do plavek a chytili slinu na koupel. Někteří natáhli další vrstvu oblečení a šli si nastartovat auto, aby se tam udělalo teplo.

Kontrola výpravy autovodáckou částí v Aníně na lávce trvala cca 20 minut, bohužel se za tu dobu žádná z našich lodí nedostavila. Následným šetřením v pozdních odpoledních hodinách vyšlo najevo, že projeli zhruba 5 minut před tím, než se kontrola dostavila. Fotky tudíž také nejsou a příště je zakázáno překračovat povolenou říční rychlost.

Autovodácká část se projela pro krásné polohorské krajině, krátce zakufrovala v okolí hradu Rabí (nádherná zříceninka) a pak se asi tak 2 hodiny zabývala postupným stavěním stanů pod přístřeškem u občerstvení v Hydčicích a vybíháním do deště za účelem rozmístění již postavených stanů. Celkový počet stanů: 6, celkový počet standardních stanů typu „kopule“ 3, celkový počet zapeklitých stanů typu „plástev“: 2, celkový počet zapeklitých stanů typu „rakvička“:1, záverečný počet postavených stanů: 5. Kdo jste dobrý v matematice, tak tomu jistě na kloub přijdete. Kdo se spokojí s osobními vysvětlivkami za malinkatou pulitrovou lahvinku rumu, tomu bude vysvětleno při nejbližším setkání.

Po stavbě domovského přístavu jsme očekávali telefonát od vodovodácké části výpravy ohledně přesné lokace výpravy, počtu vymáchaných, počtu nachlazených, počtu omrzlých, počtu nerozbitých lodí a počtu vypitých lahví. Po dlouhých 10 minutách čekání jsme to vzdali, zatelefonovali jim a vydali se do Sušice, abychom byli tak říkajíc blíže svým spolubojovníkům. V té době už lilo cca 3 hodiny a tak bylo jasné, že najít je můžeme jedině v hospodě. Na první pokus (u fotbaláku) se to nezdařilo, ale nedaleká malá hospůdka byla ověšena tolika mokrými věcmi, že se nedalo dělat, že to nevidíme. Navíc barva lodí je opravdu výrazně jiná a na zelené trávě nepřehlédnutelná -  ledoborce by  mohli/y závidět.

V hospodě bylo narváno, ale většina osazenstva brzo zdrhla a celý prostor zůstal jen a jen pro nás a dva zapomenuté vodáky z jiné lodi, kteří naši výpravu nenápadně sledovali již od včerejška. Prohlídka modřin, odřenin, sečných i bodných ran byla působivá, ale na loňské extempore s nemocnicí to nemělo. Lékárnička byla použita jen jako uklidňující prvek a také proto, že si už všichni zvykli a při pohledu na lékárničku neomdlívali.

Z dalších postupně skládaných střípků událostí jsme vyrozuměli toto: řeka úžasná a překrásná, dešť je svinská věc, kameny jsou všude, vlnovky se tváří jinak než na jiných řekách. Cvaknou se je věcí cti a kdo se necvakne (že Čmeldo a Vladěnko) jede pod svoje možnosti. Kdo se cvakne víc jak 4x je exibicionista (že Láďo a Fidlo), kdo se cvakne když se chce dívat jak se někdo jiný cvakne je komediant (že Náčelníku a Brábo), kdo se cvakne kvůli začarovanému sudu je nenapravitelný realista a bude muset na spirituální proškolení (že Kvápo a Matesi). Mimo to jsme společně došli k závěru, že od teď se se sebou házecí pytlíky vozí povinně a oba (každý v jiné lodi), neboť Fidla u jednoho jezíku zanechala v kameni několik nehtů a Láďa musel své kodijačí drápy také notně zarýt aby nebyl vtažen do víru vášnivé vody. První úsek nezklamal, zážitky byly velmi intenzivní, mokré a adrenalinové.

Připojuji autenticky sepsaný zážitek: jak jsme tak s Vlaďkou (to jako Čmelda) čekali až Mates s Kvápou odplují, jelikož blokovali cestu, kterou jsme chtěli jet taky, opřeli jsme plavidlo o mostní pilíř (samozřejmě kvůli bezpečí). Když se blokeři (nezaměňujte s blogery) dostali přes údajnou mělčinu, vydali jsme se za nima.  Tak nějak to sjíždíme, když vtom se zprava vyloupne loď s Náčelníkem a začne nám všem ostatním křížit cestu. Naštěstí nás mine a míří k opačnému břehu se slovy "Kouknem se, jak se cvaknou,...". Při pronášení posledního slova se Náčelník cvaknul, po té již jen dodal "... třeba my.". A aby podívané nebylo dost o několik okamžiků později se u druhého břehu cvakli Mates i Kvápa. Situace se vyhrocuje, na jedné straně se koupe Faust - Brába na druhé Kvápa - Mates. A co já a Vlaďka, jak to máme vyřešit, co nám zbývá za variantu, co dělat!? Udělali jsme to jediné, co jsme mohli, bez problému jsme propluli mezi nimi. A co z toho plyne? Nečekejte na nejbezpečnějším místě kdo se cvakne a neberte si do lodi prokletý sud Ládi a Fidly.

V pozdně odpoledních hodinách jsme se přesunuli na tábořiště (stále pršelo), postavili jeden stan (hádejte kam a čí byl) a zjistili, že jeden jiný stan (hádejte čí) tam sám od sebe přibyl.

Letmou kontrolou pánů, co potřebovali v kempu na záchod, bylo zjištěno, že řeka stoupá ... pohoda, jsou vidět kontrolní kameny

Po rychlopřevleku do suchého jsme se přesunuli do hospody. V hospodě bylo krásně, teplíčko, vyskytl se tam dokonce i Doktor (seděl tam jak o život), kytary, hráči na kytary, hráči na nervy, jedlíci, piči (myslím piva, rumu, griotky), fotografové, spáči, sušiči oblečení a mnoho další havěti. Část večera byla vyplněna zkoumáním možností mobilních chytrých telefonů, přeposíláním ústřední melodie „ša la la la la“, synchronizovaným hraním této melodie a jinými technickými vymoženostmi. Internetové spojení hlásilo že pršelo, prší a pršet bude.

Vzhledem k neustávajícímu dešti se nám z tepla a sucha nechtělo a tak jsme se na tábořiště dokodrcali až dlouho po půlnoci. Petra přemluvila část výpravy aby s ní popila, neboť takto zmrzlá a nenaložená do alkoholu prostě jít spát nemůže. Řeka hučela zcela romanticky a jen o něco hlasitěji bubnoval na střechu přístřešku déšť.

Letmou kontrolou pánů, co potřebovali před spaním na záchod, bylo zjištěno, že řeka stále stoupá. .... pohoda, kameny zmizely, ale kontrolní břeh je dobrý

V noci se objevilo auto, projelo tábořištěm a odjelo, asi nějaký noční pták co neví co by ....

Kolem 2 hodiny noční/ranní jsme usoudili že jdeme spát, protože už máme písničku ša la la la la dost nacvičenou a bylo by neslušné Láďu a Fidlu dále budit (nechali si stan přímo pod přístřeškem, aby jim nenamokl).

Letmou kontrolou pánů, co potřebovali před spaním na záchod, bylo zjištěno, že řeka pořád stoupá. ... pohoda, kontrolní břeh zmizel, jdem spát a budeme to hlídat ... :-)

Spíme (asi hodinu a půl), přijíždí auto s nočním ptákem ze kterého se vyklubnal starosta. Řeka prý stoupá (to že bychom nevěděli?), ale bude za chvíli kulminovat, máme si to hlídat a raději si dát auta na cestu, aby nás voda neodřízla. Zapichujeme značku, voda stoupá po louce směrem k nám .... pohoda, kontrolní stany jsou postaveny a kopečku.

Nespíme (asi za půl hodiny) se pták starosta vrací. Zase začalo pršet, řeka bude stoupat, raději to balíme a vyrážíme na kávu na benzínku. Tam jsme díky chytré technice prozkoumali možnosti. Vyhrála turistická ubytovna v horách (Prášily) kam rozvodněné řeky snad nedosáhnou. Ještě jedno kafe, telefonát správci ubytovny, cesta do hor, evakuace dokončena.

Po dobré snídani hurá na kutě, v 9 už jsme byli všichni vykoupaní a spokojeně chrupkali, budíky nastaveny. Kulturní program přesunut na odpoledne.

Do růžova vyspinkaní jsme byli Ráďou překvapeni dokonalým jídlem (kuřátko mňam, mňam) a po krátké siestě jsme se rozhodli navštívit nepříliš vzdálený malý soukromý pivovárek v Srní. Dva autovodáci se obětovali a protože pršelo, výlet byl pouze kolmo. Stálo to za to, zlatý srnec nás vcucnul na 6,5 hodiny. Po návratu na základnu jsme byli společensky unaveni, ale to nás nerozhodilo a dále jsme se věnovali kulturněobčerstvovací činnosti.

Následný postupný rozpad do postýlek se dal očekávat, rozhodnutí o další činnosti jsme nechali na ráno, neboť ráno moudřejší večera.

Ráno – světe div se – prší. Tedy nemám nic proti vodě všeobecně, ale občas by mohlo přestat :)

Na základě deštivé předpovědi jsme se postupně rozjeli domů, někdo rychleji, někdo s kulturním vyžitím v muzeu motorek, muzeu hraček, muzeu kuriozit a rekordů. Fuj, té kultury bylo nějak moc. A to je už úplný koneček naší povodňové turistiky, stejně to je dlouhé a nikdo to číst nebude. Tu řeku rozhodně musíme znovu zkusit.

zapsala Peťula Kvapilová