Berounka
Počasí toho dne bylo téměř ideální, ale co si budeme povídat, vždyť nám vodákům na řece není nikdy ani zima, ani vedro. Hlavně, že řeka teče korytem a rum splávkem a správná nálada je zajištěna.
Na Berounku jsme vyrazili bez Velkého Náčelníka. Nejsme už přeci žádní začátečníci, tak to snad nějaký ten den zvládneme i bez něho.
„Berounku si buď zamilujete nebo ji budete nenávidět.“ Poznamenal majitel půjčovny lodí, když jsme vyjížděli z tábořiště U Dolanského mostu. Prý už viděl hodně vodáků, kteří vyjížděli s rozvernou náladou a na konci nepromluvili ani slovo.
Na tato jeho slova jsem nestihla ani zapomenout. Vynořila se mi hned ke konci prvního dne. Řeka tekla, ale pomalu. Běžně dlouhá trasa dvacet kilometrů, se zdála nekonečná. Jindy zábavný a optimistický háček, hodinu mluvil o tom jaká je to ukrutná dřina, že takhle si to vůbec nepředstavoval, že mohl zůstat doma a pádlovat sem a tam po přehradě a vyšlo by to nastejno. Náladu mu nezlepšilo ani mé konstatování, že je tu krásná příroda a ani větší příděl rumu. A nebyl sám!
Není ta řeka přeci jenom nějaká divná?
Na Kobylce, ale bylo všechno jinak. Utábořili jsme se, popíjeli a se zájmem pozorovali „vodáky“ z Prahy, kteří údajně přijeli sjíždět řeku. Přijeli s kufry na kolečkách, v botách na podpatcích a se stany velkými jako garáž. No nebyli jsme zrovna IN, co se dá dělat. Ač nám bylo u pivečka dobře, cesta si přesto vybrala svou daň. Odpadli jsme dříve než dorazila posádka Velkého Nátělníka.
S čerstvou krví v týmu, s novými silami a neutuchajícím optimismem jsme vypluli za dalším dobrodružstvím. Nechtěli jsme se své dobré nálady vzdát a rozhodli se, že si Berounku za každou cenu zamilujeme a basta.
Řece se naše rozhodnutí nejspíš nelíbilo, neboť jen co jsme rozbili tábor pod Zvíkovcem, začalo pršet. Ráno pršet nepřestávalo, a tak se stalo že dva naši spoluvodáci s utopeným mobilem, to přeci jen vzdali a odjeli domů a s nimi i všichni pražští vodáci.
My ale neohroženě pokračovali po řece dál. Další zastávka, kromě nezbytných občerstvoven, nás čekala v Roztokách v tábořišti Mezi mosty. Berounka se vytasila s dalším překvapením. Tábořiště připomínalo pustý ostrov uprostřed města. Nikde nikdo, nikde nic.
Tak co vyrazit na malý výlet po okolí a možná i na pivečko?
Procházka přes vyhlídku na hrad Křivoklát rozdělila výletníky nejprve na dvě skupiny a později na drobné skupinky, které se pokoušely najít po mrtvém městečku pod Křivoklátem otevřenou hospůdku. Zdálo se, že mezi opuštěnými domy je to nesplnitelný úkol, ale náhle v jedné zapadlé uličce PIZZERIE.
Název byl ovšem velmi vzdálen od skutečnosti, ale my byli rádi, že jsme našli to co jsme hledali. Až když jsme se usadili pod přístřeškem na zahrádce a začali se rozhlížet kolem, připadalo nám vše nějak divné. Zahrádka byla podivně vyzdobena rozličnými předměty jakoby relikviemi, že si jeden nebyl jistý zda nesedí spíše na hřbitově. Z hospůdky se občas vynořil host, který se podivnými pohyby odkymácel pryč a připomínal umrlce. Fantazie nám z toho začala pracovat na plné obrátky a my se všichni náhle ocitli v hororu o upírech.
Nikdo na štěstí nepřišel k žádné újmě ani fyzicky, ani psychicky a další den jsme zdárně dopluli do cíle jménem Nižbor.
Teď si jen nejsem tak úplně jistá, zda jsme si tu Berounku nakonec zamilovali nebo ji opravdu nenávidíme?!
Andrea
